Za jejich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti „možná jen vymyslel“, přitom však nijak nezakrývá, že jde – částečně – o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy.

Vzniká tak rafinované balancování na hranici autentické reality a čiré fikce: „Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět,“ říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí.

Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, která se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její „dokumentární“ rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou „vševidoucí“: jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reality do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.