Bopp, Raul - Had Norato

Lyricko-epická báseň Had Norato (1931) je spolu s Macunaímou Mária de Andrade nejvýznamnějším plodem tzv. lidožroutského hnutí (movimento antropófago) brazilského modernismu. To se hlásilo k evropským avantgardám, které objevily spřízněnost moderního umění s primitivním uměním neevropských přírodních národů. Spisovatelé z okruhu hnutí objevili, že koloniální správa a poté i umění pěstující evropskou tradici potlačovaly a přetvářely myšlení a kulturu brazilských Indiánů tak, aby odpovídaly představě dobrého divocha. Proti ní modernisté staví divocha zlého, který rituálně požírá své nepřátele a sílí z jejich živin. Lidožroutské hnutí pracuje s touto představou a povyšuje ji na kulturní princip, jímž se brazilská kultura sytí kulturou evropskou, ale přetváří ji zcela svébytným způsobem. Had Norato (33 básní, 818 veršů) vychází z amazonského mýtu/legendy o hadu Noratovi, potomku Indiánky s říčním delfínem. Norato žije stejně jako jeho sestra-dvojče na dně řeky, na rozdíl od ní má však dobré styky s pobřežními obyvateli. Ve vymezených okamžicích na sebe bere lidskou podobu, navštěvuje svou matku, chodí na zábavy a sní o tom, že se mu jednou podaří proměnit se v člověka úplně. Díky přátelství s jedním vojákem se mu nakonec skutečně podaří kouzlo zlomit a stát se člověkem.

Protagonista (lyrický subjekt básně) touží po tom, vzít si za ženu královnu Luzii. Aby toho dosáhl, musí uškrtit hrozivého hada Norata, navléknout si jeho pružnou kůži a naoko přijmout jeho totožnost, aby se mohl snáze pohybovat amazonským lesem, v němž se setkává s různými rostlinami a zvířaty. Báseň je prostoupena aluzemi na evropskou i indiánskou kulturu (pouť amazonským pralesem lze např. srovnávat s Dantovou poutí „temným lesem“. S pomocí kmotra Pásovce překoná všechny překážky a odolá všem nástrahám lesa, takže se mu nakonec podaří uloupit svou vyvolenou Velkému hadovi, který je postrachem Amazonie. V básni se pojí etnografický zájem o domorodá etnika s primitivistickou estetikou a ponorem do předlogického myšlení. Protagonistova „pružná kůže“ je současně pružnou kůží básnické formy, která se proměňuje podle zachycovaných aspektů amazonského lesa. Báseň je fascinující i jazykové - vstřebává do sebe regionalismy i folklorní, pohádkové výrazy.

Z portugalštiny přeložila Lucie Koryntová.